Ne vždy pro mě jídlo bylo kámošem. V době, kdy jsem studovala na gymnáziu, jsem vypadala jako slon a mé sebevědomí bylo na bodu 0. Když jsem viděla holky kolem sebe, byla jsem motivovaná s tím něco začít dělat, chtěla jsem změnu. Začala jsem číst tuny různých časopisů, kde se psalo o zdravém životním stylu, studovala jsem různé diety, zkoumala jsem, jaké zvolit cvičení, abych zhubla. 

Každý den jsem si začala chystat sama jídlo, pracovala jsem i s kalorickými tabulkami, denně jsem se vážila, chodila jsem pravidelně cvičit. Můj chtíč byl veliký a navíc se mi líbilo, jak mě začalo okolí chválit. Tím, že jsem ale nebyla vyrovnaná s rozvodem rodičů, měla jsem nekvalitní informace o hubnutí, byla jsem pod tlakem čísel z kalorických tabulek a denně jsem se vážila, začala jsem to hrotit a zhubla jsem pro mě na neuvěřitelných 48kg. Skoro jsem nejedla, jídla jsem se bála, protože jsem si myslela, že po všem přiberu. Byla jsem unavená, nechtěla jsem cvičit, byla mi zima. Vypadala jsem, jako kdybych byla nemocná. Někdy zlost lidí nezná mezí a i v tomto případě jsem si zažila své. Začali mě pomlouvat spolužáci, lidé ve městě mou mamku zastavovali s otázkou, co se se mnou děje a já se cítila zdrceně, jak se o mě mluví. Chtěla jsem lidem dokázat, že jsem v pořádku a začala jsem tak extrémně jíst. Dopracovala jsem to tak daleko, že jsem jedla potají a za půl roku jsem vážila 90kg. Dnes už vím, že tím, jak jsem tělo nechala vyhladovět, tak pouze dohánělo, co mu chybělo. Nebyla  jsem sama sebou  a v očích druhých jsem chtěla vypadat dobře. On ale člověk přijde na to, že nejdřív se musíme cítit sami v sobě dobře, a ne se nechat ovlivňovat názorem druhých.

Mé první krůčky ke zdravému vztahu k jídlu se začaly tvořit až na studiích vysoké školy při oboru nutriční terapie. Učila jsem se o trávicím traktu a jeho funkcích, o různých potravinách, o přípravě pokrmů, atd. Moc mě to bavilo a řekla jsem si, že své nezdary ve výživě využiju k tomu, že mohu lidem porozumět, jak se cítí. Přiznám se, trvalo mi několik let, než jsem se ve výživě našla. Proč? Protože jsem primárně potřebovala najít samu sebe, pochopit se, přijmout se. Své emoce jsem najednou neřešila jídlem, ale naučila jsem se s nimi pracovat. Jenom škola mi k pochopení a propojení mého těla, mých pocitů, emocí a jídla nestačila.

Když jsem začala praktikovat ashtanga jógu, setkala jsem se prvně sama se sebou. Vždy, když jsem si stoupla na podložku, věděla jsem, že to jsem já a díky praxi jsem si uvědomila, kdo jsem. Postupně jsem se chtěla víc a víc vzdělávat v osobním rozvoji, chtěla jsem pochopit svůj vnitřní svět a hlavně ho propojit s jídlem. Vzdělávala jsem se jak ve fyziologii našeho těla, tak i psychosomatice, významu a příčině onemocnění, zjišťovala jsem informace o kvalitě jídla. Rozvoj mé osobnosti se stal najednou prioritou mého života. Dalo mi to úplně jiný pohled na poznání chování nás lidí, pochopení, jak si vážíme našeho zdraví a proč se jídla bojíme, nebo jsme na něm až závislí. 

Pokud sami sebe přijímáme, komunikujeme se svým tělem a chceme pro sebe to nejlepší, není čeho se obávat. Pro každého z nás je tu cesta, která vede k našemu zdraví. Jídlo je naše palivo a je v pořádku ho brát jako přítele. Jídlo je naší denní radostí. Ale radostí – ne závislostí, ne strachem. Správná cesta je ta, kdy cítíme, že kroky, které podnikáme, jsou nám příjemné. Je nám se sebou čím dál lépe. Na jídlo se těšíme, nebojíme se ho, ale ani to s ním nepřeháníme. Buďme ale trpěliví. Najít cestu, učinit jednotlivé krůčky na té cestě, chvíli trvá. 

Chtějme převzít zodpovědnost za své zdraví, buďme trpěliví a buďme ke svému tělu velmi laskaví. To je začátek správné cesty k uzdravení nás samotných.